Můj rok v Austrálii


Moje fotogalerie

Takže, než začnu vlastní vyprávění o Austrálii, možná bych měl nejdříve předeslat, proč jsem tam vůbec jel, jak jsem se tam dostal a pod.. Důvody sám moc dobře neznám. Myslím ale, že snad není nikdo, kdo by se tam rád nepodíval - a důvody budou vždy přinejmenším obdobné k těm mým: exotická a vzdálená země, jiná příroda, jiná mentalita lidí.... (uvnitř ne vždy tak milých, jací se zdají být navenek...). Řekněme, že se mě Austrálie zalíbila natolik, že jsem o ní začal snít. To mě vydrželo asi 7 let, během kterých jsem sbíral tehdy veškerou dostupnou literaturu o ní, sledoval dokumenty a pod. (takže jsem tam už v podstatě ani nemusel jezdit - všechno jsem se dozvědel tady :)) Oběhal jsem si také všemozné agentury, se kterými by mě potenciální "výlet" vyšel nejlépe. Z asi 15 agentur jsem si vybral Student Agency (nejen můj názor na agentury po zkušenostech s nimi je značně nevalný. Na druhou stranu pro začátečníka je agentura zřejmě nezbytná ). Nakonec, ani nevím, jak se to povedlo, se mi můj sen vyplnil. Velice za to vděčím své rodině. Protože jsem byl ještě na střední, musel jsem přerušit studium. Kdo by si rád trochu neodpočinul od věčných testů a zkoušení :) Na posvátnou cestu, kterou právem mohu považovat za svůj první velký krok do života, jsem se vydal 21. srpna léta páně 2000 z Vídně. Bylo na mne naléháno, abych ještě alespoň měsíc počkal, že budou letenky levnější, jenže já jsem prostě musel vidět Olympiádu.

Po denním unavném letu s rakouskou společností Lauda Air (možná to vypadá, že let byl únavný kvůli společnosti - tak to určitě ne, byl jsem s nimi spokojen, ale stejně, seďte takovou dobu v letadle...) jsem konečně dorazil na mezinárodní letiště Kingsfordsmith v Sydney. Čistý let trval 20,5 hodiny, v polovině letu byla asi dvouhodinová přestávka v malajsijském Kuala Lumpur. Při přistání v Sydney byla již tma, a nebýt odvozu, který jsem měl objednaný u své školy, nevím, jak bych k hostitelské rodině trefil. Ono je totiž těžké se tam ze začátku vyznat i za bílého dne - podobně jako v jiných světových metropolích. Má hostitelská rodina bydlela na úplně opačném konci města.. Musím ale říci, že ta noční projíždka městem byla opravdu vzrušující, obzvláště pro někoho, kdo ještě v tak velkém městě nebyl - nekonečný horizont plný světel, všude spousta lidí, přestože již bylo hodně po půlnoci... Po příjezdu do domu hostitelské rodiny jsem byl trochu vyveden z míry (k tomu se přičítala ještě má zmatenost z časového posunu a udivenost ze všeho kolem) - v dokumentech od agentury se nic nepsalo o tom, že rodina je původem z Íranu nebo že se mnou budou sdílet tuto rodinu další 2 asijští studenti. Nebo že je to sportovní rodina... hmm, leda tak cévní gymnastika... K tomu občas i nějaký ten jointík.. Rodina žila odděleně, no prostě jsem se měl cítit jako doma :) Moji dva spolubydlící byli z Honk Kongu a z Japonska. Nakonec se ukázali jako dobři maníci, jen jejich způsob stolování zdál se mi poněkud podivným :))

Škola mi začínala až 28. 8., takže jsem měl dostatek času na to, abych si prohlédl město. O to se většinou starali moji spolubydlící, tzv. flatmates, kteří mne městem provázeli. Do školy to bylo docela daleko. Jezdíval jsem vlakem, a po té, co jsem se přestěhoval, autobusem. Cesta mi trvala sice jen něco kolem hodiny, ale to bylo díky tomu, že autobus jel po většinu času 90kou. Značná část cesty totiž vedla přes buš, kde byl minimální provoz. Ze začátku jsem nerad jezdil autobusem - v zastávkách totiž automaticky nezastavovali, jen pokud tam nebyli lidé. Skoro všechny zastávky byly na znamení. Kromě toho zastávky nebyly popsány, mnohdy vůbec nijak zviditelněny. Takže v případě, že jsem někam jel, a neznal jsem to tam, musel jsem se neustále ptát lidí, kdy vystoupit.

Abych ale zůstal u své rodiny. Bylo to u ní natolik zajímavé, že by byla škoda se o ní alespoň nezmínit. Bydlel jsem v domě otce rodiny, matka i s dětmi bydlela jinde. Jeho dům byl naprosto bez vybavení a špinavý. Ale takhle vypadala vlastně většina domů v Ausu (je to zvláštní, tak bohatí lidé...) Z venku vypadají domy velkolepě a přinejmenším slušně a čistě, uvnitř však většinou jen naprosté holobyty... Ja jsem dům sdílel ještě s kokorouči alias švábi (až 7 cm!), kteří se tam dostávali velkými děrami ve zdech. V mém pokoji byla pouze rozvrzaná železná postel, malý stolek se židlí a pár dřevěných tyčí na zdi sloužících jako skříň!! (přes tyče jsem si mohl přehodit oblečení...). Musim ale říci, že ne všichni mají takovéto zvyky. Plno mých kamarádů se tam setkalo s trochu lepší verzí - záleželo na tom, odkud ta či ona hostitelská rodina původem pocházela. Ti "pořádnější" byli většinou Evropané, co se přistěhovali. Když moje rodina nechtěla, abych jim rozuměl, začali prostě mezi sebou mluvit farsky. Nevím, co to je přesně, snad nejaký druh perštiny nebo co (?). Největší sranda byla asi po dobu jednoho měsíce po mém příjezdu a pak zhruba dva měsíce do odjezdu - byla zima. Nevím, proč se u nás říká, že je v Austrálii teplo. To sice je, ale neměli bychom zapomínat, že Austrálie je dost velká na to, aby zasahovala do 3 podnebných pásem: od tropického až po mírný. A kdepak je asi Sydney? V zimě nebyl problém, aby teplota v noci klesla na 5 pod nulou. Oproti zimám u nás to sice nic není, jenže když s tím člověk nepočítá, a veme si tam jen lehké oblečení,.. když neví o tom, že v domech prostě nevedou topení, že maji děravé zdi, kudy táhne dovnitř, že okna mají jen jednu skleněnou tabuli, a že pro jejich peřiny máme výraz deka, pak se člověk modlí, aby mohl strávit další zimu doma! :) Takže rada pro ty, co plánují pobyt v období od června do září: vezměte si s sebou i teplé oblečení, i na spaní! Nemůžete vědět, v jakém domě budete bydlet a spát. A nepodceňujte to! :))

Ve spojitosti s touto rodinou jsem měl jednu opravdu nepříjemnou záležitost. Průměrný týdenní nájem za byt je v Austrálii kolem 100 dolarů. Hostitelská rodina přes agenturu vyjde o stovku víc, a protože byla olympiáda, Trávení štědrého dne na pláži v Dee Why, Sydney, 2000tak to škola zvedla ještě o jednu stovku!!! Ať se na mě nikdo nezlobí, ale za takovouhle cenu (300 dolarů týdně) jsem si mohl 2 dny užívat v **** hotelu, např. přímo v Darling Harbouru. Tak jsem se domluvil s otcem rodiny, že to ubytování ve škole oficiálně zruším, ze školy mě vrátí peníze, a já budu nadále bydlet u své rodiny, ale jen za tu finanční částku, kterou rodina od školy skutečně dostávala. Souhlasil. Zapomněl však na to, že záležitosti týkající se studentů měla na starost jeho žena, a nedal jí o našem rozhodnutí nic vědět. Když jsem ve škole vše zařídil, vypadalo to, že je to v pořádku. Jenže škola, nebo spíš nějaký její agent přes hostitelské rodiny, si chtěl ověřit, zda jsem se od rodiny skutečně odstěhoval. A protože o tom paní domu nevěděla, tak řekla, že tam samozřejmě bydlím dál. A problém byl na světě. Nejhorší bylo, že to za vinu kladla mě! Prý přišla o smlouvu se školou. Od té doby jsem v této rodině nebyl zrovna dvakrát vítán. Takže jsem se brzo snažil prestěhovat. Dlouho jsem nemohl nic najít, tak jsem se rozhodl jít bydlet - s úmyslem jen krátkodobého zdržení - ke krajanům... Z bláta do louže!

Krajany jsem nazval i naše blízké sousedy Slováky. Nějak intuitivně již předpokládáme, že to bude konečně v pohodě, že si vzájemně pomůžeme, popovídáme o domově a tak. Asi by to tak mělo být, jenže ve skutečnosti je to trochu jiné (nejen v mém případě, potvrdili mě to všichni, co kdy byli někde v zahraničí a delší dobu trávili s krajany): závidíme si byt, práci, peníze, cestování, znalost jazyka, ... zkrátka všechno, co kdo má. Možná si někdo řekne, že to není nic nového, že to známe odsud, a proto nemusíme jezdit třeba až do Austrálie, ale problém je v tom, že když se v důsledku těchto nešvarů něco přihodí, nevyjdou vám třeba vstříc, protože nejste místní. A domáhejte se spravedlnosti 16 000 km od domova. Samozřejmě nechci házet všechny do jednoho pytle, potkal jsem tam spoustu skvělých lidí, s některými se vídám doteď tady v ČR, s jinými si píšu. Spíš mě štve, že tím, že jsem u této rodiny zůstal, přicházel jsem denně do styku s češtinou a slovenštinou, takže jsem jazykového pokroku (v Aj) dosahoval jen pomalu. Rovnou bych tady uvedl, co lze čekat od samotných Aussiků. Jsou to pohodáři - slunce, pláže a moře dělá své, jako ostatně i u jiných národů majících to štěstí žít u moře. Všichni, kdo tam byli na dovolené, se s tím určitě setkali, a rádi na to vzpomínají. Obzvláště na venkově tomu tak je. Ti, kdo se však hodlají aktivněji zapojit do společného života s Aussiky, by měli být opatrnější. I Australané jsou totiž jenom lidé, a pod příjemným zevnějškem se nemusí zákonitě skrývat stejný vnitřek. Když se jim nějakým způsobem znelíbíte, nemusí to být pro vás vždy dobré. Z ničeho nic přijdete např. o práci - ve chvíli, kdy to nejméně čekáte, a kdy se vám to nejméně hodí. Zejména v Sydney. To jakožto velkoměsto má i atribut velkoměsta: uspěchané, lidé občas trochu nervózní apod. Samozřejmě je to stejné na celém světě, žádné extrémní případy oproti jiným zemím, říkám jen pozor (opět zkušenosti více lidí), abyste nedopadli tak, že třeba měsíc před odletem nemáte ani dolar, a jíte suchý chleba.

Angličtinu jsem studoval na mezinárodní škole Embassy CES - Study Group International. První tři týdny to byla jen intenzivní obecná Aj, pak jsem nastoupil do Cambridge Class - Advanced. Kurz trval 12 týdnů. V prosinci přišli zkoušky, a já jsem zjistil, že jsem to nějak nestihl podchytit :( Trochu jsem to podcenil, neměl jsem příliš valnou představu o obtížnosti zkoušky, neméně k tomu přispěl nedostatek času, protože jsem v průběhu studia musel pracovat, abych se uživil. A práce se mě bohužel kryla se školou, takže jsem studoval jen dopoledne. Byly z toho menší problémy, jako že jsem nemíval vypracované cvičení z domu, ale nebylo to tak hrozné. Po zkouškách, které jsem teda neudělal, jsem si vzal měsíc prázdnin, abych mohl více pracovat a na konci i cestovat. Jenomže jak bylo hodně práce před Vánocemi, tak jí bylo málo po nich - zrovna o mých prázdninách. Takže jsem je proflákal. Od Vánoc hodnotím zbytek pobytu jako zbytečný. Jó, kdyby byly peníze... Byla to ironie osudu, když mě po prázdninách zase přibyl počet hodin. Tentokrát takovou měrou, že jsem kolikrát nešel do školy vůbec. Jedna z podmínek udělení studentského víza je, že student splní školní docházku minimálně na 80%. Já měl asi 16%. Když už jsem ale do té školy nechodil, řekl jsem si, že toho využiji efektivněji a najdu si ještě jednu práci, aby bylo na cestování: pralesy tropického severu, Stolové hory, potápění se na Great Barrier Reef, zajet si do pouště, podívat se na překrásný Fraser Island (největší pisečný ostrov na světě)... Snahu jsem měl :) Jenže právě kvůli oné docházce 'nedocházce' mě ze školy přišel informační dopis, že jestli se do konce týdne do školy nedostavím, nahlásí mě na imigrační úřad. To by znamenalo okamžitou deportaci s tím, že bych měl doživotní zákaz vstupu do Austrálie. To se raději teď uskromnit s tím, že se snad někdy do Ausu ještě podívám, snad s větší finanční částkou... Tak jsem šel do práce, abych dal s okamžitou platností výpověď, a nechal jsem si druhou práci, kterou jsem dělal po večerech. Teď bych to všechno stíhal už v pohodě, jenže osud znovu zasáhl, opět proti mě, a to tak, že jsem dostal výpověď v druhé práci. Byl jsem tam jen na částečný úvazek, a jako takový jsem byl z finančního deficitu podniku propuštěn. Takže teď jsem chodil do školy, ale pro změnu jsem neměl práci.

To už jsem dělal Cambridge advanced po druhé. Ne, že by mě to tolik bavilo, ale spíše proto, že to byla angličtina nejvyšší úrovně na škole, a školu jsem změnit bohužel nemohl (další podmínka víza). A kdo by dělal nižší úroveň Aj s Asiaty, kteří většinou nerozlišují mezi plurálem a singulárem! :) Problém byl, že mě ještě stále zbýval měsíc do odletu domů a kriticky se mě krátili finance. A přebukování letenky (její zamluvení na jinou dobu) by vyšlo na nějakých 350 dolarů, které jsem u sebe ani mimo sebe nemel :). Že jsem se nepodíval více po vysněné Austrálii, jsem překousl, ale že jsem musel posledních 14 dní jíst jen vařenou rýži (byla nejlevnější) a toustový chleba.... však jsem tam 6 kilo nechal. Jak jsem se těšil do letadla, až budou servírovat večeři :)) Nemusím myslím ani vykládat, jak rád jsem viděl českou zem po příletu :)

Můj pobyt ale nebyl jen samá škola a práce, podnikl jsem, v rámci finančních možností, také několik výletů do okolí Sydney. Např. výlet do Featherdale National Parku, kde je podobně jako v zoo chována australská zvířena. Lidé si zde mohou některé z nich dokonce pohladit. Hned vedle mého druhého bydliště se rozprostíral překrásný Warringah-Manly War Memorial Park, kde jsem poprvé podnikl 'bushwalking'. Až jsem se v té buši ztratil :). Viděl jsem tam spoustu exotických zvířat, jako byli půlmetroví leguáni, jedovatí hadi a pavouci, překrásní ptáci včetně papoušků jako lori nebo kakadu,... Neocenitelný zážitek byl také výlet do Modrých hor, jejichž panorama se rozprostíralo po celém obzoru. Jeden z nejlepších výletů byl asi na Vánoce a pak na silvestra, kdy jsem s kamarády jel autem asi 96 km na sever od Sydney na místo, kde leží Bouddi National Park. Na osamělé plážičce dlouhé asi 50 m, chráněné z boku útesy a ze zadu neproniknutelnou buší, jsme strávili celé odpoledne, shlédli jeden z posledních západů slunce v minulém tisíciletí, a pak si opekli přímo na pláži steaky a usnuli. 1.1. 2001 jsme zde na útese přivítali první východ slunce v tisíciletí novém. Ani má práce nebyla jednotvárná: kromě oficiálních jobů, které jsem vykonával po většinu pobytu (práce v kuchyni jednoho podniku, úklid kanceláří a noční doplňování zboží v supermarketu), se našlo i pár takových, které byly provozovány na černo, jako např. stavby v buši. Zaměstnavatelé nás vozili po nádherných končinách, kde jsme na kopcích nad mořem upravovali zahrady domů milionářů... Zážitků je spousta.

Jak jsem psal na začátku, byl to můj první velký krok do života. Získal jsem neocenitelné zkušenosti, "otrkal se", v jazyku obrovský pokrok. Vřele doporučuji. Je fakt, že budete muset sáhnout trochu hlouběji do kapsy, ale stojí to za to!! Mimochodem, kdo už má nějaké zkušenosti, nemusí mít do své kapsy až tak daleko. Teď vím, že se takovýto pobyt dá uskutečnit nejméně o 1/4 levněji!

Marten

Zpět