Historie



První Australané

Do Austrálie se dostávali první obyvatelé v mnoha přistěhovaleckých vlnách z Asie přes Novou Guineu. První skupina Austrálců při�la do Austrálie asi před 50 tisíci lety, poslední před méně ne� pěti tisíci lety. Skupiny čítaly v�dy jen pár lidí. Na základě jednotlivých přistěhovaleckých vln se příchozí Austrálci formovali do kmenů. Austrálie i Nová Guinea byly tehdy je�tě spojeny četnými men�ími ostrovy s jihovýchodní Asií - hladina moře byla asi o 120 metrů ní�e ne� je dnes. Do Austrálie se Austrálci dostávali částečně po sou�i, zčásti na kánoích nebo vorech po mělké vodě. Do Tasmánie se Austrálci dostali asi před 30 000 lety. Teprve po roztání ledovců na severní polokouli a následném zvý�ení hladiny moří se Austrálie na mnoho tisíc let oddělila od okolního světa. Ke stykům s ostatním světem mimo Austrálii docházelo jen velmi zřídka a byly omezeny na severní část pevniny. Sem přicházely náv�těvy z Nové Guineje a sporadicky připlouvaly malajské rybářské čluny. Av�ak zásadní a nenapravitelnou změnu ve způsobu �ivota původních Austrálců přinesl a� objev této země Evropany. Dále o domorodcích.

Příchod Evropanů

Ačkoliv se ji� odedávna vyskytovaly úvahy o tzv. terra australis incognita, neznámé pevnině na jihu zeměkoule, objevili Evropané Austrálii poměrně pozdě. Fernard de Magalhaes plul kolem ní na své plachetnici docela blízko ji� počátkem 16. století, kdy� objevil Timor. Stejný osud potkal mořeplavce Luise Vaeze de Torres, který na plachetnici proplul mezi Austrálií a Novou Guineou. Kapitán James CookA tak teprve Holanďanovi Williamu Janusovi bylo souzeno, aby v roce 1606 jako první Evropan vstoupil na australskou pevninu v její severní části (Cape York). V roce 1642 připlul k této pevnině z jihu jiný objevitel, Abel Tasman, a narazil přitom na ostrov, který je dnes po něm nazván. Tehdy se v�ak domníval, �e Austrálie a Tasmánie tvoří dohromady jednu pevninu. Ačkoliv jsou krajiny na Cape York a v Tasmánii velmi rozdílné, v jednom o nich měli Holanďané stejné mínění: tato pevnina, nazvaná Nové Holandsko, měla pro ně nesnesitelné podnebí a hospodářsky byla pro ně zcela bezvýznamná. Místo Austrálie se soustředili na mnohem výnosněj�í Indonésii. Historie poskytla Austrálii je�tě jednou oddychový čas, zvlá�tě kdy� o polovinu století později anglický pirát William Dampier potvrdil názor, �e Austrálie prý není hospodářsky zajímavá. Teprve kapitán Cook se na věci díval jinak. Při�el sem z Ohňové země přes Tahity a Nový Zéland a přistál jako první evropan na východním pobře�í v roce 1770 v zátoce, která působila rajským dojmem. Tvořila ideální kotvi�tě, byla plná bujné vegetace. Nazval ji Botanická zátoka (Botany Bay). Známky �ivota pozorovali teprve po třech dnech. Kapitán Cook si zapsal do svého deníku: "Kotvili jsme tak blízko u břehu, �e jsme jednoho večera dokázali v soumraku rozpoznat několik lidí, kteří se nám zdáli mít při pozorování dalekohledem neuvěřitelné tmavou ků�i."

Ze zátoky Botany Bay plula Cookova plaechtnice zvaná Endeavour směrem na sever a najela při tom v oblasti ostrovů Whitsunday Islands na korálový útes. Během opravy lodi mořeplavci dále prozkoumávali okolí včetně vnitrozemí. Tyto objevitelské cesty dodnes připomíná město v Queenslandu Cooktown. Před odplutím vyhlásil Cook východní část pevniny oficiálně za kolonii britské koruny, je� se měla jmenovat Nový Ji�ní Wales (New South Wales). Tento rok byl pro Anglii spásným. Nebo� kdy� o pět let později vyhlásili Spojené státy americké svoji samostatnost, neměla Anglie kam posílat své vězně. Tímto místem se stala právě nově objevená pevnina, čím� ztratilo jméno její zátoky na půvabu. V refrénu jedné lidové písně se zpívá: My awful sentence is pronounced, I am bound for Botany Bay. (Ji� vynesen je ortel můj, jsem spoután pro Botany Bay). Po osmiměsíční plavbě spustilo prvních 11 lodí, známá První flotila (First Fleet) pod velením kapitány Arthura Phillipa, v roce 1788 kotvy v ústí řeky Parramatta. Kapitán Phillip pojmenoval tuto zátoku Sydney Cove po tehdej�ím anglickém ministru vnitra lordovi Sydneym a zalo�il v Parramattě, dne�ní čtvrti Sydney, první sídli�tě nové kolonie. Za den zalo�ení této kolonie se pova�uje 26. leden 1788 (toto datum se dodnes v Austrálii slaví jako Australia Day = Australský den). First Fleet měla na palubě 191 �en a 568 mu�ů. Byli to trestanci (convicts), kteří v této zemi hledali stejnou naději - na mo�nost nového �ivota po omilostnění.

První roky existence kolonie nebyly lehké, v jejím čele byli krutí vojáci. Vládla zde korupce, hlad, často docházelo ke střetům s původními Austrálci. Vedle trestanců přijeli do Austrálie i první svobodní osadníci - i ti v�ak podléhali rozmarům vojáků. Ti si svoji moc upevnili také tím, �e se zmocnili důle�itého obchodu s rumem. Jejich vojenský sbor tak ve�el do dějin pod názvem rum corps. Přesto se osada rozrůstala. Asi nejvýznamněj�ím důstojníkem této doby byl William Bligh, který ji� překonal na lodi Bounty vzpouru námořníků. Pokusil se zavést v kolonii pořádek, byl v�ak sesazen vojáky. Teprve jeho nástupci, guvernéru Lachlanovi Macquariemu, se v roce 1809 podařilo přemoci vládnoucí vojenský sbor v kolonii tím, �e přijel z Anglie s vlastním vojskem. Pod správou Macquarieho dosáhl Nový Ji�ní Wales prvního velkého rozkvětu. Byly zalo�eny nové osady. Tři badatelé, William Wentworth se dvěma společníky, se jako první odvá�ili přejít hory Blue Mountains a proniknout dále do vnitrozemí, kde objevili rozsáhlou oblast úrodných pastvin. Kapitán John Macarthur polo�il základní kámen k pozděj�ímu blahobytu Austrálie tím, �e zde zavedl chov ovcí merino. Roku 1810 měl NSW deset tisíc obyvatel, a kdy� se kolonie začala hospodářsky rozvíjet, nebylo ji� mo�né sehnat půdu levně. Sedláci chovající dobytek (tzv. squatters) začali bez vlastnických oprávnění zabírat dosud volnou půdu. �ili zde v tvrdých podmínkách v bu�i, museli bojovat s hady, s po�áry bu�e, s vedrem a suchem,... Zprvu nebylo mo�né hlídat toto nekontrolovatelné zabírání půdy. A� v roce 1836 bylo u�ívání pastvin upraveno zákonem a squatters se pak změnili ve vá�ený stav australské společnosti.

Pod vedením Johna Macquarieho se Sydney velmi rychle rozrostlo ve vzkvétající město. Nová kolonie se stala důle�itým vývozcem jemné vlny z ovcí merino. Jeden z nejslavněj�ích australských obrazů: Stříhání beranů 
		(Shearing the Rams) od Toma Robertse, 1890Osady jako Newcastle, Bathurst a Port Macquarie se brzo rozvinuly v opravdová malá města. William Charles Wentworth, o něm� ji� byla zmínka, byl synem propu�těného trestance, tzv. emancipisty, a chtěl se zbavit společenské poskvrny svého původu. Jeho pozděj�í úspěchy v boji za ústavní právo spolurozhodování v�ech občanů Austrálie (tehdy to v�ak znamenalo jen v�ech bílých občanů, ke v�emu mu�ského pohlaví) byly pozoruhodné také proto, �e jeho po�adavkům naslouchal také guvernér Macquarie. Byl to voják ze staré �koly, studovaný právník, a věděl, �e lidé, co si svůj trest ji� odpykali, by neměli po celý �ivot nosit cejch. Vláda tedy poskytla emancipistům levné úvěry, aby se mohli osamostatnit a začít hospodařit na vlastní půdě. Na konci svého funkčního období v roce 1822 mohl Macquarie s uspokojením konstatovat: "Po svém příchodu jsem na�el NSW jako vězení a dnes jej opou�tím jako kolonii." Wentworthovi je třeba také vděčit za to, �e kolonie získala vět�í nezávislost na Anglii a po bok guvernérovi byla postavena zákonodárná rada, která skoncovala s mnohdy surovou samovládou guvernérů.

Zalo�ení dal�ích kolonií

NSW představoval počátek. Av�ak ji� na začátku 19. století následovaly dal�í kolonie. Mnohé z nich přitom vznikly původně z úplně odli�ných důvodů. Tak např. na místě dne�ního města Hobart na Tasmánii zalo�ili Angličané nejprve opěrný vojenský bod, kdy� v roce 1803 zjistili, �e před pobře�ím ostrova kři�ují francouzské lodě. Tasmánie, kterou její objevitel Abel Tasman pojmenoval roku 1642 Van Diemenovou zemí, měla nejlep�í předpoklady pro rozvoj výnosného zemědělství. Proto ji� brzo byli na tento ostrov vysláni trestanci i svobodní osadníci z NSW. Bohu�el mnoho z těchto lidí podlehlo surovému jednání dozorců. Tyto stra�livé doby dodnes připomínají zříceniny Port Arthuru. Je�tě hůře v�ak zacházeli dozorci s původními domorodými praobyvateli. Po několika letech do�lo nenávratně k jejich vymizení. Tasmánci koncem 19. století zcela vymřeli!! Pro značnou odlehlost od Sydney nemohlo být počínání dozorců hlídáno.

V roce 1825 se van Diemenova země odtrhla od NSW a Hobart byl prohlá�en za její hlavní město. Jejím prvním guvernérem se stal plukovník G. Arthur. Své dne�ní jméno Tasmánie dostal ostrov (resp. kolonie a následně podle ní i ostrov) teprve v roce 1856 jako "výraz díků" jejímu objeviteli.

Dal�í kolonií, zalo�enou po Tasmánii, byl Queensland. Tam, kde se dnes rozprostírá město Brisbane, byl roku 1824 vybudován dal�í trestanecký tábor. Počátky zdej�ího osídlení byly stí�eny (zejména pro pár svobodných farmářů) dlouhotrvajícími obdobími sucha. Ani obchod s vlnou nebyl zpočátku tak výnosný. Queensland zůstal po dlouhou dobu součástí NSW a teprve v roce 1859 získal svoji nezávislost a na počest královny Viktorie i své dne�ní jméno.

Také při zalo�ení Západní Austrálie sehrály rozhodující úlohu britské obavy z Francouzů, a tak kapitán Fremantle zabral pro britskou korunu celé západní pobře�í v roce 1829. Následovalo ho 400 dobrovolných osadníků, kteří rozprodali své pozemky a domy v Anglii. Při příchodu do Austrálie byli v�ak zklamaní - viděli jen vyprahlou zemi. Kromě toho zde byl nedostatek zemědělských dělníků, a tak ji� brzo bylo nutno dová�et obilí z Van Diemenovy země. Kdy� ani po dal�ích letech sucha nedo�lo ke změnám, po�ádali osadníci Londýn o vyslání trestanců, kteří by obdělávali půdu.

I dal�í kolonie, Ji�ní Austrálie, byla sice zalo�ena svobodnými osadníky, ale my�lenka na její zalo�ení vznikla v duchu tradic, tj. vězení. Mezitím si v Londýně odpykával trest Edward G. Wakefield za svádění nezletilých osob, a přemítal o Austrálii, kam měl být deportován. Napadlo ho, �e by půda v koloniích mohla být prodávána ji� tady, v Londýně, a to svobodným lidem, nejlépe mladým man�elským párům. Z těchto příjmů chtěl potom platit lidem ochotným pracovat v Austrálii náklady na cestu do zámoří. Tento nápad si po propu�tění Wakefielda na�el mnoho stoupenců a po určitých úpravách byl roku 1834 schválen parlamentem v Londýně jako South Australia Act. V roce 1836 se pak první přistěhovalci vylodili v Ji�ní Austrálii. Brzy se v�ak kvůli slo�itému a pomalému zeměměřičskému a prodejnímu systému rozvinula obrovská pozemková spekulace. Připravila mnohé z nových osadníků o jejich celo�ivotní úspory a několika málo jiným umo�nila stát se přes noc bohatými pozemkovými vlastníky. S tímto se podařilo skoncovat teprve guvernérovi Geoffremu Gawlerovi, který urychlil systém přidělování půdy, ale dal také budovat rozsáhlou silniční sí�, je� by osady navzájem spojovala. Tato politika byla sice úspě�ná, ale kvůli velkolepým stavbám také zanechala prázdnou pokladnu. Jeho nástupce se tedy musel soustředit na co největ�í úsporná opatření, je� vedla k nezaměstnanosti a hospodářské depresi. Teprve objevy bohatých lo�isek mědi Kapunda a Burra Burra ukončili tento stav nouze. Proto�e ji� v zakládacím aktu ji�ní Austrálie byla zakotvena zásada nábo�enské svobody, přicházeli na kontinent jako přistěhovalci četní příslu�níci nábo�enských men�in z Anglie a Německa. Němci byli příslu�níky staroluteránské církve a přicházeli do Austrálie v celých vesnických obcích i s pastorem. Pěstovali zde ve velkém ovoce a zeleninu a zakládali vinohrady. V Barossa Valley (severně od Adelaide) je mo�né dodnes dostat k jídlu ovocný nákyp s medem, je� byl tehdy velice bě�ný.

Méně ��astný průběh mělo zalo�ení kolonie Victoria. Její první osadníci, kteří se ji� v roce 1803 usadili na březích zátoky v přístavu Port Phillip Bay, strhli ji� po krátkém čase své přístře�ky, kdy� byli zdoláni tvrdými �ivotními podmínkami a znechuceni odpovědnými politiky. Své stěstí na�li na blízkém ostrově Tasmánie. A� v roce 1835 podnikli osadníci John Pascoe Fawkner a John Batman druhý, ji� úspě�ný kolonizační pokus. V roce 1837 bylo zalo�eno město Melbourne a konečně roku 1851 byla zřízena i kolonie Victoria. Příčina toho, �e se ji� v tém�e roce objevila nová kolonie na prvních stránkách novin po celém světě, byla v�ak úplně jinde...

Zlatá horečka

Jako blesk propukla v Austrálii v roce 1851 zlatá horečka. Místo, odkud vze�la a �ířila se dál, byl Ophir v NSW. Její účinek byl tak velký, �e v zemi začala zcela nová éra. První podnět k ní dal mu� jménem Edward Hardgraves, který se tehdy právě vrátil z kalifornských zlatých polí. Právě ten rozeznal místa výskytu zlata. Hned po zveřejnění se dali do hledání spousty hledačů (diggerů). Zlato bylo objeveno předev�ím na lo�iscích Ballarat, Castlemaine a Bendigo ve Victorii a později rovně� v Queenslandu a v Západní Austrálii. Denně přivá�ely lodě nové diggery z Anglie, evropského kontinentu, Ameriky a Číny. Bydleli ve stanech kolem nalezi�� a zalo�ili tak mnoho nových osad. S diggery připlouvali i lehková�né dámičky (i známá Lola Montezová, která pletla svými tanci hlavu ji� bavorskému králi Ludvíkovi I.). Anglická vláda zastavila transporty trestanců do Austrálie, nebo� od této doby ji� byla spí�e snem ne� trestem. Zlatokopové se čím dál více sna�ili mluvit do politiky. Kdy� chtěla vláda zvý�it daně z nálezů zlata, do�lo v osadě Eureka ke srá�ce s policií. Přesto�e diggeři podlehli, musela nakonec vláda trochu ustoupit. Hledači si vymohli právo spolurozhodování, a tak spolu se zlatou horečkou začala i demokratizace Austrálie. Jenom Číňané, kteří sem přijí�děli ve velkém počtu ze stejného důvodu jako ostatní diggeři, nará�eli je�tě dlouho na rasistické předsudky.

Australská federace

Blahobyt spojený s tě�bou zlata a přírůstkem obyvatelstva ve v�ech �esti koloniích, který s tím souvisel, dopomohly hospodářsky této zemi k tomu, �e pro ni nastal zlatý věk. Rozdělení pevniny na jednotlivé kolonie se teď stávalo stále vět�í překá�kou, která omezovala hospodářskou expanzi. �est samostatně hospodařících států mělo odli�né po�tovnictví, zavedlo mezi sebou vysoká cla a jejich �eleznice měly odli�nou �ířku kolejí. To překá�elo předev�ím podnikatelům, kteří po�adovali hospodářské sloučení kolonií. Dělníci se zase organizovali ve společné Australian Labour Federation, z ní� se vyvinula dne�ní politická strana Labour Party. Tyto federalizační my�lenky při�li Angličanům ve staré vlasti vhod, proto�e se obávali o úspě�nou vojenskou obranu Austrálie, její� zaji�tění mohlo být zaručeno pouze sjednocenou Austrálií. Předseda vlády NSW Henry Parkers se nakonec odvá�il vyslovit nahlas, na co mysleli v�ichni: "Austrálie má být sjednocena!" Nyní začala právě na ústavě, o ní� se rozhodlo ve dvojím lidovém referendu v letech 1898 a 1899. Ústavodárné shromá�dění pracovalo zatím dočasně v Melbourne. Proto�e se v�ak o status hlavního města spolu ostře přelo se Sydney, usilovalo se o kompromis. Nakonec se v�ichni shodli na tom, �e by hlavní město a tudí� i sídlo parlamentu mělo le�et na půl cesty mezi oběma městy. Souhlas byl podmětem ke zrodu dne�ního hlavního města Canberra. V roce 1900 byla ústava předlo�ena britské Dolní sněmovně ke schválení a byla podepsána královnou Viktorií. Dne 1. ledna 1901 vzniklo společenství Commonwealth of Australia - Australský svaz.

Nový australský spolkový stát

Prvním předsedou vlády byl Edmund Barton. Mezitím se ji� více ne� 80 % obyvatel Austrálie narodilo právě zde, a tak se u nich vyvinulo pravé australské povědomí. Přistěhovalectví bylo sice podporováno i nadále, tak�e před první světovou válkou dosáhl počet obyvatel Austrálie počtu pěti milionů, ale na druhou stranu chtěli zůstat "mezi svými". Parlament vydal zákon White Australia Policy, který ztě�oval přistěhovalectví předev�ím Asiatům. Odstra�ováni od přistěhovalectví byly i některé nábo�enské skupiny: např. katolíci nebyli tak oblíbení jako protestanti. Zvlá�tě ne�ádoucí přistěhovalci museli absolvovat diktát jako pravopisnou slo�ku. Mo�nost úskoku spočívala v tom, �e jim zkou�ka mohla být předepsána v jakémkoliv evropském jazyce!! Tak např. německý spisovatel a odpůrce války Egon Erein Kisch musel v roce 1936 napsat diktát v gael�tině, a samozřejmě �e neuspěl. V letech před první světovou válkou nastal vzestup Labour Party, podporované silnými odbory, a kterou nelze od té doby v australské politice opomenout. Výrazem nového politického sebevědomí byla výstavba nového hlavního města Canberry, vzdáleného od Sydney tři sta kilometrů.

První světová válka a její následky

Dne 5. srpna 1914 vyslechli Australané s nad�ením, �e Velká Británie vyhlásila Německu válku. Tak byla vta�ena do války i Austrálie. Do velkých měst se ze v�ech koutů země hrnuli dobrovolníci a hlásili se do kasáren. Australská účast ve válce začala obsazením kolonie Nové Guineje, je� tehdy patřila Německu. Potom začala obrana britského impéria v Německu. Mezitím se na stranu Německa přidalo Turecko a ohro�ovalo britskou moc nad Suezským průplavem. Zde společně zaútočili Australané a Novozélanďané. Oddíly ANZAC (Australia and New Zeland Army Corps) se vylodily v blízkosti Káhiry. Byly v�ak vinou neschopného plánování anglického velení a početní převahou Turků pora�eny. Tento válečný podnik ve�el do australských dějin pod jménem bitvy u Gallipoli. Australané zde poprvé pocítili, �e jejich zájmy nejsou v�dy toto�né s těmi britskými. Toto přesvědčení se dnes nazývá "zrod národa" (Birth of a Nation).

�patné zprávy se rychle roz�ířily a zájem o vojenskou slu�bu poklesl. William Hughes, australský předseda vlády, chtěl proto zavést v�eobecnou brannou povinnost, proti ní� se v�ak obyvatelstvo vzbouřilo. Labour Party vyloučila Hughese ze svých řad a sama se postavila proti zavedení branné povinnosti. Hughes, jemu� přezdívali Little Digger(Malý zlatokop), zalo�il novou politickou stranu National Party, která si brzo získala důvěru obyvatelstva. Labour Party stranili hlavně katolíci, vět�inou ir�tí a skot�tí dělníci, kteří neměli tak silný pocit sounále�itosti s Britským impériem. Ve dvojím lidovém referendu nakonec obyvatelstvo zavedení v�eobecné branné povinnosti neschválilo. V bojích na Hindenburgově linii ve Francii celkem padlo 60 000 australských vojáků a 150 000 bylo zraněno. Hughes odcestoval na mírová jednání do Versailles. Plně tam prosazoval australské zájmy: plnou náhradu válečných výdajů, brzký návrat válečných zajatců a připojení Papuy-Nové Guineji k Austrálii. Velkým mocnostem byl na obtí� a při dal�ích setkáních se zřekli jeho dal�í přítomnosti. Doma byl v�ak Hughes oslavován jako hrdina. Ve 20. letech se začalo �ít v Austrálii opět relativně dobře. Z Itálie při�la nová vlna přistěhovalců. Ve Viktorii pěstovali ovoce a zeleninu a v Queenslandu sklízeli cukrovou třtinu. Odbory se sna�ily zavést 44-hodinový pracovní týden; v Canbeře byl otevřen nový parlament. Ale jen do určité doby.

Dva dny před "černým pátkem" (24. 10. 1929) , kdy se zhroutila burza na Wall Street, převzala Labour Party po straně Country Party vládní odpovědnost, ale státní pokladnu na�la prázdnou. V důsledku mezinárodní hospodářské krize se zhroutil také australský export. 30. léta se stala, stejně jako téměř v�ude ve světě, i pro Austrálii chmurným obdobím. Ceny vlny a p�enice, dvou hlavních australských vývozních polo�ek, klesly na dosud nejni��í cenu a následkem byla nezaměstnanost. Kdy� v roce 1939 chtěl předseda vlády slavnostně zahájit přestři�ením pásky provoz přes nový most v Sydney (Sydney Harbour Bridge), přede�el ho mu� na koni, který přesekl pásku �avlí. Byl to člen skupiny Hitlerových stoupenců, kteří ve fa�ismu spatřovali ře�ení hospodářského úpadku.

Druhá světová válka

V září 1939 vyhlásila Velká Británie Německu válku. Australský ministerský předseda Sir Robert Menzies vylo�il obyvatelstvu ve svém projevu, �e tím se rovně� Austrálie ocitla ve válečném stavu. Tentokrát v�ak válka zastihla zemi zcela nepřipravenou. Loďstvo sestávalo ze 2 kři�níků. Armádní letadla byla naprosto zastaralá. Proto byl průmysl co mo�ná nejrychleji přeorientován na zbrojní výrobu. Za krátkou dobu bojovali Australané ji� v severní Africe, ve Středomoří a v Řecku. Statečné vojenské sbory odolávající v severní Africe útokům armády generála Rommela dostaly přezdívku "odvá�né tobrucké krysy" (Rats of Tobruck) . Japonským útokem na Pearl Harbour v prosinci 1941 zasáhla válka nejen Evropu, ale i Tichomoří. Japonci zničili bleskovým útokem britské lodi v Singapuru a obsadili Hongkong. Británie nereagovala a Austrálii ovládl strach z války. Ministerský předseda Curtin se cítil Británií opu�těn a v nouzi se obrátil na Spojené státy americké. Strach Australanů z Japonska dosáhl vrcholu, kdy� japonské pumy zničily v únoru 1941 město Darwin na prach a popel. Vrchní velitel americké armády, generál Douglas MacArthur, převzal potom ochranu Austrálie a jako protislu�bu za ni nasadil australské oddíly do bojů v pralesích Nové Guiney, zamořených malárií. Teprve po velkých ztrátách se podařilo zatlačit Japonce zpět. Obyčejný australský lid strádal pod vysokými válečnými daněmi a mnoho druhů zbo�í denní potřeby jako čaj a benzín bylo mo�no dostat jen na příděl.

Kdy� válka 15. srpna 1945 skončila, vydechla úlevou i Austrálie. Země si vzala z války poučení. V zahraniční politice se chtěla v budoucnu opírat o Spojené státy americké a zlep�it tak styky se sousedními zeměmi. Přísná přistěhovalecká politika byla uvolněna předev�ím vůči Evropanům. Předseda australské vlády Joseph B. Chifley zřídil ministerstvo přistěhovalectví, je� mělo získávat lidi z celé Evropy a přesvědčovat je, aby se usadili v Austrálii. Je�tě dvakrát přinutily závazky v zahraniční politice Austrálii k účasti ve válce: v roce 1950 v korejské válce a v roce 1963 ve válce vietnamské. Branci do armády byli přitom vybíráni losem! Po celé zemi protestovali studenti proti účasti ve válce. I zde se stala hitem a symbolem nenásilnosti píseň Johna Lennona "Give Peace a Chance".

Hospodářské problémy

V letech označovaných jako boring fifties, tj. v nudných 50. letech, zde převládala výhradně mu�ská společnost, její� obraz určovali �lachovití mu�i anglosaského původu. Přes den se tvrdě pracovalo a pak se chodilo do hospod, kde sedávali mu�i a �eny v oddělených místnostech: �eny v tzv. ladies lounges (dámských salóncích) a mu�i u baru. Mu�i nechtěli, aby se �eny účastnily veřejného �ivota. Měly se starat o domácnost. Domorodí Austrálci a Asiaté byli pova�ováni za druhořadé lidi, ostatně podobně jako v určitém odstupňování i v�ichni lidé jiného původu ne� anglosaského.

V obchodech byl v tuto dobu je�tě velmi malý výběr různého druhu zbo�í, obvyklou stravou byl bílý chléb, tzv. fish and chips a steak, zcela podle anglického vzoru. Velká změna vývojového směru, která se rýsovala ji� po druhé světové válce, nastala a� v 70. letech s nástupem Gougha Whitlama. V roce 1972 se tento labouristický politik stal ministerským předsedou a v zemi hned zavál jiný vítr, který rozprá�il staré názory a zákony. Začal odstraňovat rasismus, který byl pro australskou vnitřní i zahraniční politiku do té doby příznačný. Původní obyvatelé Austrálie (tzv. Aborigines) dostali právo na sebeurčení. Zemské rady (Land Councils) začaly pro původní Austrálce vymáhat nazpět místa svatyní jejich nábo�enského kultu a poskytly jim památkovou ochranu. Austrálie se zřekla kolonie Papuy-Nové Guiney, zlep�ila svoje vztahy k asijským zemím a navázala první styky s komunistickými zeměmi. Začali se v ní usazovat noví přistěhovalci ze v�ech světadílů a zpestřovali scénu společenského �ivota projevy svých vlastních kultur. Moderním pojmem se stal multikulturalismus, kulturní různorodosti se dostalo zákonné ochrany.

Země o�ila i kulturně: v roce 1973 dostal Patrick White jako první Australan Nobelovu cenu za literaturu. Spisovatel ve svém nejznáměj�ím díle Voss vypráví o německém přistěhovalci Ludwigu Leichardtovi, který byl cti�ádostivým badatelem. Věnoval se intenzivnímu průzkumu australského vnitrozemí a ze své poslední výpravy se nevrátil. V roce 1973 byla také otevřena známá opera v Sydney. Byla to vzru�ující doba, opět se vydávaly peníze z veřejných zdrojů, které ve státní pokladně nebyly. Whitlam si tajně půjčoval petrodolary, co� brzy proniklo na veřejnost a vedlo k politickému skandálu. Hospodář�tí představitelé se proti němu spikli v komplotu usilujícím o jeho sesazení, o něm� se je�tě dnes v Austrálii vzru�eně diskutuje. Generální guvernér, nejvy��í zástupce Velké Británie v Austrálii, Whitlama bez váhání sesadil. Vyu�il k tomu právo veta, je� příslu�elo Británii podle tradičních zvyklostí pocházejících ze starých dob. Malcolm Fraser z konzervativní Liberal Party, jen� se stal jeho nástupcem, usiloval o zpomalení inflace, ale �ivotní náklady dále nezadr�itelně stoupaly.

V roce 1983 se k moci dostal Robert Hawke z Labour Party, v�eobecně známý pod přezdívkou "Bob", pravý mate, starý dobrý soudruh a starý odborář, jen� se vyznal předev�ím v tom, jak docílit v�eobecného konsensu. Jako typický australský politik vyvolal také několik skandálů (povolil např. USA provést v Austrálii zkou�ky raket MX), av�ak otevřená, multikulturální politika 70. let za něho pokračovala dále. Kdy� Austrálie v roce 1988 oslavovala 200. výročí osídlení tohoto kontinentu bělochy, připravili její praobyvatelé, původní Austrálci, královně Al�bětě II., která se účastnila otevření nové budovy parlamentu, slavnostní uvítání svými zástupci. Za dvě století, která uplynula mezi příchodem Jamese Cooka do zátoky Botany Bay a tímto slavnostním setkáním, se událo mnoho nového, av�ak potí�e ve vztazích mezi původními Austrálci a bílými přistěhovalci nejsou ani dnes zcela odstraněny. Austrálie musí do budoucna původním praobyvatelům tohoto kontinentu je�tě poskytnout �ivotní perspektivu důstojnou lidského rodu.

Ačkoliv za několik minulých let byly podniknuty první kroky tímto směrem, je tento vztah mezi Austrálci a bílými obyvateli stále napjatý. Předev�ím ve velkoměstech dochází často ke konfrontacím. Kromě toho dnes vzrůstá nové etnické napětí související se vzrůstem přistěhovalecké vlny z Asie. aby mohla Austrálie hospodářsky pře�ít, musí zlep�it své styky se svými asijskými sousedy. Jisté je, �e Austrálie musí v dne�ní době čelit ohromným hospodářským potí�ím: ceny za vlnu a skopové a jehněčí maso stále více klesají, evropské trhy pro odbyt zemědělských výrobků jsou jí uzavřeny. Jiných hospodářských mo�ností průmyslové výroby je v zemi nedostatek. To je příčinou vysoké nezaměstnanosti a sociálních nepokojů. Pro mnoho lidí u� skončil sen o "ráji přistěhovalců", v něm� si mů�e ka�dý prací svých rukou vydělat dost peněz.


Zdroj: Austrálie, Nelles Guides, 1. české vydání, 1994

NellesGuides