Dopisy z Austrálie


1.    20.11.06

Nazdar!
Stale tomu nemohu uverit, ale jsme skutecne v Australii. Cesta sem i pres to, ze trvala 27 hodin, nebyla zdaleka primerene dlouha dalce, kterou jsme urazili...Ve Frankfurtu a jeste i v Bahrainu nam to prislo neuveritelne sileny cestovat tak dlouho zavreni v letadle v intervalu po 5 az 8 hodinach, ale po ceste do Singapouru uz jsme nevedeli ci jsme. Kolik je hodin? Kde? U nas, tady, v posledni zastavce, v Sydney??? Je tu o 10 hodin vic, tak si asi dovedete predstavit, jak vypadame...Kdyz vy tam nahore jdete spat, tak vesele vstavame....Poslednich 6 hodin letu jsme leteli nad Australii. Byla to nekonecna vyprahla placka bez znamek zivota...Kam, ze to jedu??? Az u pobrezi nas vitaly svetylka...prijeli jsme vecer...Zapad slunce z letadla byl nadherny. Hned prvni rano...tak kolem ctvrte:-) nas probudil neuveritelny rev vsemoznych papousku. Hadali se jak o zivot. Pookrali jsme a mrkli z okna. A hele utes! Netusili jsme, ze jsme az tak blizko oceanu! Jsou tu podel pobrezi nadherne utesy (mimochodem pro nektere...vyborne na lezeni:-).More se o ne do nekonecna tristi...Clovek tam muze sedet hodiny a hodiny a nechat odplavit vse, co by prekazelo splynuti s jeho rytmem..... Tak tohle je Australie...koukali jsme dalsi a dalsi den kolem sebe... Sydney je neuveritelne prijemne a klidne mesto. Je tady spousta krasnych mist. Myslim, ze se tady skvele zije. More, plaze, krasne parky. Lidi tu vpohode piknikuji pod obrovitanskymi stromy....V obrovskych velikostech tu rostou rostliny, co my se snazime urputne udrzet v kvetinaci. Rana jsou tu pomalejsi. Lidi chodi behat a cvicit podel pobrezi. Zastavuji se, zdravi se. Pohoda. Svoje koupani v mori jsme zahajili na Shark beach:-) Az na ty site proti zralokum to bylo neuveritelne ciste a krasne. Kolem je to sama plachatnice ci jine plavidlo... a pry jdou z utesu obcas videt velryby!!!! Bydlime ted u nasich pratel, co tu ziji uz 4 Roky. Zatim se aklimatizujeme a a snazime si to s přáteli uzit. Bylo to moc fajn prijet takhle do perinek. Uz nemam takovy strach a pri trose stesti snad sezenu dobrou praci v oboru. Az se mi ji podari najit, tak budu klidnejsi a stastnejsi. I kdybych se mela ale zitra vratit, uz ted to stalo za to!

2.    2.12.06

Tak prázdninová idylka, o které jsem vám posledně psala je pryč, nastává boj. Já, vždy královnou ve svém zabydleném krunýři, jsem byla nucena vylézt ze své ulity skoro až po paty (už teď to přeháním:-) Jau, au, uf!!! Připadám si malinká jako cínový vojáček. Jeden prťavý mezi tisíci, který se svou pro australany obzvláště nedokonalou angličtinou snaží kdekoho přesvědčit, aby ho zaměstnal. Nejlépe v oboru, samozřejmě! Tak jsem se v první agentuře, kterou jsem pracně našla, bez boje vzdala svého vysokého cíle...a rovnou řekla, že asi začnu jako mobilní pracovník v dětských centrech. Sviňa strach, úplně mi plete jazyk, bere barvu z tváří a vůbec!! Sviňooooo!A kdepak se asi bere, co? Kdo si ho tu tak krásně pěstí, poddává se mu, zve ho k sobě domů. Je můj, můj a jen můj. Takže by bylo nejlepší se sním pořádně poprat. Tož jsem začala bojovat po intenetu. Oči mám už jako králík neb hledám a hledám a píšu a píšu. Teď jsem se pro změnu zaměřila na francouzštinu, tam se cítím jistější. Už se mi dokonce i ozvali, ale ejhle musím si nechat ověřit diplom.....no a tak...prostě samý internetování, telefonování a papírování. Byla jsem poučena, že když jsem s dětma, měl by u toho raději být ještě někdo další, abych třeba nemohla být obviněna s harašmentu a podobně....Člověk, aby se jich bál i dotknout. No ale snad to nebude tak zlé. Tady je vůbec sposta preventivních zákonů, které se moc nedodržují...jsou tu především proto, aby když už se něco stane, abys byl postižitelný. Tak třeba na pláži se nesmí hrát míčové hry, protože tam asi někdo nekoho omylem sejmul. Takže se tam dál hraje...ale kdyby, tak je průšvih. Někdy mě ty pravidla přijdou dobrý pro lidi, ale spousta jich je trochu přehnaná. Taky psy to tu maj těžký. Nesmí skoro nikam, halvně ne blíž jak 10m k dětskému hřišti a už vůbec by neměli volně pobíhat....Protože ale většina lidí psy miluje...a zejména malé děti:-), tak alespoň tady na pobřeží běhají pejsci celkem vesele. A nevrhají se oni za dětmi, ale spíš děti za nimi:-) Ještě jsem si pořád nezvykla na to, že kohokoliv potkám nebo kamkoliv vlezu, někdo mě s úsměvěm pozdraví. Občas se fakt zastydím, když na nějakého prodavače vyvalím přání a on mi odpoví: Hi, how are you? Zatímco u nás šokuju veselým pozdravem prodavačky a zazmušilé lidi já, tady mě nachytá každý druhý :-))) Taky mi chvilku trvalo než jsem pochopila, že když se dají dva lidi na pláži či kdekoliv jinde do řeči, ještě to vůbec neznamená, že už se znají:-) To je moc fajn. To se mi líbí. Počasí je tu neuvěřitelný. Oficiálně tu je teď jaro, ale v podstatě všechno záleží jenom na tom, odkud vítr vane. Když vál z vnitrozemí bylo parno k zalknutí, když vane od ledovců a od moře, je to pěkně studený fukér...no a teď? Teď je bouřka.... Je supr, že si tady člověk může před prací nebo po práci zajít na pláž. Většinou tam moc lidí není. Začít den v čiré mořské hladině je paráda. Krásně chladí. Vůbec mít moře tak blízko je supr. Skvěle se u něj přemýšlí. Zatím jsem neměla šanci zůstat u něj nějak extrémě dlouho, ale už se moc těším až se mi to podaří. Rytmus vln dokáže vyplavit tolik věcí. Zbytečné starosti a obruče vyšumět ven a uvolnit neuveřitelné asociace.....chtěla bych umět napsat báseň „co všechno jsem se naučila od moře“, ale asi zplodím maximálně nějaký hodně volný verš:-)))))

3.    17.12. 06

Ahoj!!!! :-) Tak se mi konečně dostalo klidu a chvíle vám zase napsat. Poslední týdny nebyly z nejlehčích, tak nebyl ani čas ani chuť vůbec něco ventilovat. Domov mi přijde tak neuvěřitelně daleko, obzvlášť když se tu musím s některýma záležitostma tak prát.. To, co jsem se od života naučila za posledních pár týdnů, bych ze sebe asi jen těžko dolovala pár let. Člověk o sobě a o lidech nejvíc zjistí v přímé konfrontaci. Takže já s pěkně rozmláceným krunýřem jsem se snažila 3 týdny intenzivně sehnat ubytování, což v pozici nezaměstnaných cizinců, kteří nemají žádnou australskou historii a australské reference není vůbec sranda. Zvlášť než jsem trochu pronikla do jejich systému, nesčetněkrát mě oklamali a já zbůhdarma mrhala časem tím, že jsem čekala až mi zavolají....nakonec to dostal vždycky někdo jiný. Tento týden jsme dostali další takovou podvodnou ránu, i když jsme jim slíbili dopředu kdoví co, přes bariéru sekretářky jsem se nedostala k nikomu...nechali mě čekat až do pátku odpoledne a já pak na poslední chvíli zažádala o mnohem horší a trochu dražší byt, ale ejhle? Bylo to vyřízeno velmi rychle. Zítra se konečně stěhujeme! Abych lépe nastínila situaci, hlavní tíseň byla v tom, že jsme neměli už druhý týden kde pořádně být. Kamošům přijeli rodinní příslušníci. Takže občas jsem už fakt myslela, že jít spát na pláž by bylo úplně nejlepší řešení. Ale v podstatě si nemám na co stěžovat, vše nakonec, i když vždycky na poslední chvíli, dobře dopadlo:-) Teď jsme třeba týden bydleli v pronájmu u jiných Čechů v takové domorodé čtvrti. Je to šílený, kolik je tu vysokoškoláků, ale jen málokomu se podaří vytrvat a přesvědčit Australany, že v Evropě pracujeme taky dobře. Většina lidí tu pracuje jako cleaner nebo pečovatel... V tomhle ohledu i přes veškerou svoji skepsi jsem na tom vlastně dobře. Jsem v dvou agenturách. Jedna mě posílá do dětských center, když tam mají nouzi a druhá mě pošle pečovat domů o postiženého nebo starého člověka. Ale protože mám povoleno pracovat jen 20 hodin týdně, tak už hledám všelicos bokem. Ozvali se mi i z pár center a dokonce na post učitelky francouzštiny, ale...... pořádnou práci jen na plný úvazek a hlavně si musím nechat ověřit diplom...tak opět čekám. Tento měsíc byl celý takový ve znamení čekání.. na telefon, mail, dopis..... Teď jsem se snad už propapírovala a prointerviewovala až k nějakým konkrétním výsledkům. To byste nevěřili, co všechno musí člověk prohlásit, vyplnit a ověřit, aby mohl pracovat s dětma! Občas jsem skutečně propadala zoufalství.. Představte si, že bušíte na nějaké dveře jako o život, víte, že za nimi jsou lidé, ale nikdo vám neotevře. Přes pravidla nejede vlak. Neustále narážím na ten jejich supr preventivní systém. Jednání se samotnýma lidma je fajn. V podstatě jsem na tom ještě dobře. Umím anglicky a mám nějaké zkušenosti, co můžu nabídnout. Obdivuju čím dál tím více všechny imigranty a cizince, co se takto vydají nebo musejí vydat do úplně cizí země aniž by uměli jazyk nebo měli nějaké supr dovednosti či znalosti. Vždycky jsem se uctivě dívala na všechny ty naše asijské stánkaře, jak tam venku mrznou celé roky, aby uživili rodinu (a to zcela jistě početnou :-) . Je to šíleně těžký nemoci být doma. Minimálně na začátku je to boj, protože tě nikdo nikde nevítá jen tak zadarmo. Tady je to na kultury velice pestré. Už se vůbec nedivím, když zaslechnu nějakou francouzštinu nebo češtinu... to se stává každý den. Nejvíc je tu ale lidí s Asie. Takže suši k obědu je tady rutina:-) Australské Vánoce v letním počasí jsou skutečně hodně srandovní. Když si vezmu, že Santu Klause vymyslela celkem nedávno Coca-cola a teď z toho každoročně šílí celý svět, musím se jen šíleně smát. Dneska jsem pozorovala skupinku mladých děcek, co se asi hodinu fotila ve všelijakých pozicích se santovskou čepicí na hlavě v plavkách na Bondi beach. Vánoce jsou tu prostě totální úlet. Každopádně si nedovedu představit, že na ně nebudu doma....... Jinak teď už se snad všechno trošičku zaběhne. Budeme mít kde bydlet (budeme bydlet 4 dohromady, to bude asi taky sranda) a začnu pomalu pracovat. Všechno, co se najde, ale nechci vzdát hledání práce, která by mě bavila a dobře zaplatila, ale nevím jestli se mi k tomu podaří propapírovat. No vlastně už jeden nový dokument mám. Absovovala jsem kurz Pokročilé první pomoci. Tak alespoň nějaký pro australany hmatatelný důkaz mých schopností. Ale ne já přeháním :-) Je to neuvěřitelný, co všechno mě dokáže vyvést z rovnováhy...asi naprosto všechno :-) Jen to někdy zamaskuju:-) Začínám pomalu přicházet na dávno přivlastněné vrstvy, kterým obyčejně přezdíváme vlastnosti nebo charakter... a přitom jsme si je z velké části dokázali nabrat během života. Někdy na pokraji vyčerpání si připadám jako obrovské smetiště. Přebírám kus po kousku a říkám si jestli to ke mně skutečně patří. Jsem jedna taková velká spletitá klec strachů, tužeb, předsudků a reakcí, která si říká Maruška. Jsem upoutána kovovými řeťezi ke všem svým slabostem a touhám. Teprve až se mi podaří tuto klec rozplést kousíček po kousku s bolestivým úpěním, teprve pak ... snad jednou... budu svobodná a šťastná bytost. Ale místo aby se člověk pečlivě věnoval takové smysluplné činnosti, tráví čas v systému, který ho sežere. Když vidím ty posedlé, co přijíždějí nejmodernějším autem na nákupy těch nejlepších značek, co frčí... říkám si, že je naše Země skutečně ztracena. Čím víc toho máme, tím víc toho potřebujeme.... Myslela jsem si, že jsem dobrá herečka, ale asi ne, protože mi zjevně každý na očích vidí jak jsem najivní. No ale, co se dá čekat, když někam jdeš s nějakou představou a držíš se jí, nemůžeš se divit, že s tebe vyzařuje. Co se týče pracovních interview, tak na 100% vede strach a nejistota... takže se hodně divím, že i přesto mi chtějí dát práci. Hlavní kámen úrazu s mou prací je to, že se musím naučit opět řídit, což je pro mě asi to nejhorší. Jakmile se dostanu za volant, tak tuhnu...mám z toho pak křeče pár dní. To asi, že na mě v autoškole tak křičeli či co. Já jsem prostě ještě nikdy neměla pocit, že mám nad vozidlem vládu já a ne ono nade mnou..... Tak tohle bude asi moje největší překonání. Bez řízení se tady totiž těžko hledá práce. Víte co mi udělalo v poslední době největší radost??? Viděla jsem obrovitánského rejnoka!! Stála jsem na břehu a přiblížil se jako velký temný stín. Měl tak 2 m rozpětí. Byl nádherný. To se mi tajil dech. Taky jsem byla poprvé na jachtě. Celý svět se mi houpal ještě dobrých pár hodin po tom, co jsem znovu šlápla na pevnou zem. Často myslím domov nebo přátele - na takovou dálku nabývají dalších rozměrů. Byla jsem už ledaskde a většinou jsem si to užila. Tady to snad taky nějak půjde, ale přesto se teď ze všeho nejvíc těším na návrat domu. Jsem zvědavá na všechno, co bude......:-) Vždycky mě všechny ty přípravy na vánoce a nervy dováděly k šílenství, ale letos bych si tak přála tu šílenou atmosféru prožít znova. To jsou ty pocity jistoty, které když nemáme, tak ztrácíme pevnou půdu pod nohama:-). Já asi strávím Vánoce za letu:-) Tak tedy užívejte a přeji vám bohatou sněhovou nadílku, která bývá na začátku zimy vždycky jako pohlazení na duši. Maruška

4.    24.12. 06

Nazdar! Tak vy teprve vstáváte do štědrého dne a my už tu máme po večeři :-) ...Tady vidíte jak jsou všechny ty data relativní :-) Snažila jsem se, aby co nejvíce připomínaly naše rodinné tradice...počasí taky trochu pomohlo (celý den pršelo:-), ale přesto, když jsem odpoledne sama poslouchala Hradišťan a absolutně vstřebávala poselství jejich písní, brečela jsem jako želva. Proč já jsem sem vlastně jela??? Teď už si vůbec nemůžu vzpomenout. V tuhle chvíli se nevíce těším na to, o co šťastnější se vrátím:-) Taková cimbálová hudba dostává na tu dálku ještě zcela jiné rozměry.......Člověk si uvědomí, že má taky nějaké kořeny. Tož užívejte štědrého dne s co nejštědřejším srdcem!

5.    



Zpět